Noemova archa: Vyřešená vědecká hádanka
Výzva
V 17. století, době, kdy byly věda a náboženství úzce propojeny, objevovali přírodovědci stále větší množství rostlinných a živočišných druhů. To představovalo výzvu pro ty, kdo věřili v biblický příběh o Noemově arše. Jak se všechna tato nově objevená zvířata mohla vejít na archu?
Řešení biskupa Johna Wilkinse
Biskup John Wilkins, významná osobnost té doby, se ujal úkolu sladit tento vědecký objev s biblickou autoritou. Ve svém díle z roku 1668 „An Essay Towards a Real Character, and a Philosophical Language“ navrhl Wilkins řešení pro „ateistické posměváčky“, kteří zpochybňovali pravdivost Písma.
První biologická definice „druhu“
Wilkinsovým klíčovým počinem bylo vypracování vůbec první biologické definice „druhu“. Vyloučením poddruhů a hybridů, jako jsou mezci, dokázal výrazně snížit počet zvířat, která musela být na arše umístěna.
Kategorizace a kapacita
Wilkins rozdělil archu do tří pater a každému z nich přiřadil konkrétní účel. Spodní patro sloužilo jako příbytek pro zvířata, střední patro pro jejich potravu a horní patro bylo rozděleno mezi ptáky a jejich potravu a také mezi Noemovu rodinu a náčiní.
Wilkins pečlivě vypočítal rozměry každého patra, přičemž bral v úvahu výšku zvířat, množství potřebné potravy a prostor nezbytný pro Noemovu rodinu a její majetek. Došel k závěru, že každé patro mělo dostatečnou kapacitu pro svůj zamýšlený účel.
Vynechávky a úpravy
Aby Wilkins ještě více snížil počet zvířat na arše, vynechal želvy, tuleně, krokodýly a další tvory, kteří mohli přežít ve vodě. Usoudil, že se tato zvířata dokážou během potopy postarat sama o sebe.
Vědecký význam
Wilkinsovo řešení hádanky o Noemově arše nebylo jen chytrým teologickým argumentem, ale také významným vědeckým momentem. Definováním „druhu“ a vynecháním poddruhů položil základy pro moderní taxonomii.